prechodmodry
koule.gif
koule.gif
koule.gif
koule.gif
koule.gif




TOPlist

© 2006 WebDesign
Ivan Alscher

STALO SE ...

14.1. 2018 Po mnoha a mnoha letech ....

Nemá asi cenu se omlouvat a zdůvodňovat, proč tak dlooohá odmlka. Důležitější bude, jestli budu do budoucna častěji přispívat.
Tak tedy: Budu se nažit :-)
V průběhu let se přihodilo samozřejmě mnoho věcí.

Asi nejzásadnější byla koupě chaty v Lípě u Merklína v Krušných horách. Konečně se nám splnil sen a máme chatu v horách !! Nutno řící, že to bylo diky velkorysé finanční injekci tchána.

Svezení v noci v Krušných horách za úplňku - nádhera. Nejčastěji jezdim na podzim mezi Mariánskou a Eduardem a v zimě v trojúhelníku Eduard - Myslivny - Blatenský vrch.
Tuto sezónu 2017/2018 jsme ve složení Canny,Abigail,Gora,Amála,Azíza,Atiba a Alyeska. Protože je Gorinka "voříšek" Alaskán, tak již nejezdíme na závodech v čistokrevných huskách, ale v otevřených. Tedy v kategorijích A,MB,MU. Konkurence veliká ale nám to nevadí. Jezdíme stylem - užít si krajinu.
Stárneme všichni a holky bohužel také. Amálce a Azízce už je 11 let. Musím je pochválit. Ještě zvládají ťapat všechny tréninky, které v současné době jezdíme. A to se snažíme trénovat kolem 23-25 km minimálně 3x týdně.

31.8. 2011 - Nová kára, první výjezd, první tréninky

Po mnoha víkendech a hlavně materiální i fyzické pomoci kamarádů a známých jsem konečně dokončil čtyřkolovou káru. Barvu jsem zvolil podle designu těchto stránek - tedy modrá s bílou. Kola od Babety jsem nakonec musel koupit nové, ale asi to bylo lepší. To jedno, které jsem koupil z inzerátu, je ojeté a brzdí nejhůře. Konstrukcí mě motivovala hlavně kára Lucky W.. Přední závěs byl, částečně převzatý od Vandy K. a zbytek moje konstrukce.
První výjezd jsem uskutečnil v podvečer v půli srpna, čímž se psím holčičkám moc omlouvám, protože bylo pořád dost horko a holčičky doběhly uřícené. Naštěstí jsme jeli jen k Bakovu a zpět - cca 4 km. Kára vydržela. Jen bylo nutno upravit táhlo řízení, aby nebylo tak jemné. Kára vydržela a i obávaná hmotnost se zdá být OK.
V pondělí jsem jsem začal s tréninky. Kolem 20. hodiny večer, již je asi 15 stupňů. Jde tedy již jezdit a huskounky se tak "nepečou".
Štěnda jsou při startu jak splašená a doslova vřeští. Musíme tedy s Pavlou vyjíždět Maverickem na hřiště za vesnicí a tam "v klidu" zapřáhnout. Pavla pak odjede domů. Otáčíme se bohužel zrovna u bažatnice, kde jsou tento rok, bohužel pro nás, bažanti. Zrovna dnes tam byl i nějaký myslivec. Měl otevřené dveře do přilehlého domku, uvnitř psa a samozřejmě chtěla Canny zvědavě nahlédnout a trochu jsme s celým spřežením zabočili. Nakonec jsem je ale "uřval". Dnes i docela dlouho vydrželi holky ve cvalu - skoro 3/4 cesty. Jen tak dál :-)


Jak probíhá útěk aneb 3. útěk milých husek

1.6. jsme si na naší horní zahradě dopřáli malé posezeníčko při pivku a všechny husky jsme měli puštěné jako vždy i v dolní části našeho pozemku, kde je 2 metrový drátěnkový plot. Husky se vždy pěkně vyběhají na terasách a dají chvíli pokoj.
Již se stmívalo, a tak jsme vyrazili zeshora dolů. Když jsme procházeli kolem karavanu, najednou pohlédneme ke vratům a k našemu zděšení byla štěňata sice u vrat, ale zvenku ! Polil nás studený pot. V panice jsem křičel: "Kdo všechno utekl?" Při počtu 8-mi psů člověk hned nemá přehled o všech psech. Behěm pár vteřin jsme zjistili, že na dvorku zůstala Canny, Eliška a Alieska. Zuzka byla v té době na dovolene u tchána v Českém ráji. Bylo hned jasné, že drátěný plot nevydržel :-( . Už jsme v minulosti načapali Atibu,jak lomcuje s pletivem a již jsem jej také opravoval.
Bohužel štěnda Atiba a Abigail u plotu dlouho nevydržela a vzala čáru směrem k bytovkám. Ami a Azi nikde. Dále to již byla téměř "standardní" akce. Hupnul jsem do auta a začal zběsile jezdit po okolí. Různě jsem zastavoval a volal do šera jména psů a rachtal miskou s granulemi. Asi po 15 minut jsem přijel domu. Naštěstí se Pavle po heroické akci povedlo odchytit obě štěňata. Poté, co jsem odjel směrem ke Tmáni zahlédla, jak nějací psi pobíhají v zatáčce u bytovek. Rychle tam běžela a objevila Atibu a Abi, jak splašeně pobíhají a v očích adrenalin. Po dlouhých minutách volání, chrastěním granulemi a prošením se jí podařilo štěňata odchytit. Za chvili jsem přijel i já. Bohužel bez Ami i Azi. Jediné, co jsem našel, byla obrovská halda skorotuhé siláže, kterou jsem chtěl využít jako vyvýšené místo na pozorování, ale akorát jsem zahučel až po pás do smradlavého bahna v místě, kde to až zas tak tuhé nebylo :-(
Po předchozích 2 útěcích jsem věděl, že noční ježdění po vesnicích má mizivou úspěšnost. Sice jsem ještě objel okolí, čili Tmáň, Břešťany, Zlonice, Dolín, Hobšovice a zpět. Pak už zbývá jen čekat a klidnit tlukot srdce, které strachem jede na plné obrátky.
Zhruba po další 1/2 hodině si to znenadání šněruje Azíza od křižovatky u zrcadla pod náma. "Azí, kde si byla, ty blbko?" a velké vítání. ( I když člověk by ji nejradši roztrhnul jako hada :-) ).
Zbývá tedy jako vždy Amála. Ta potvora. Nejlínější pes spřežení, celý den hnije na slunci, je doslova stočená jako zahradní hadice, kterou občas člověk akorát popotáhně, ale útěk, to vždy ano a pořádně.
Vybalil jsem spacák, nechal otevřenou bránu, připravil misky s krmením a zalehl strávit bezesnou noc čekáním na tu potvoru. V hlavě probíha bouře s tornádem myšlenek, kdy člověk střídavě proklína sebe, že neudělal pořádně plot a také Amálu, proč ta blbka utíká, když má doma vše.
Noc se táhla jako jako smrad z mých siláži "provoněných" kalhot. Ami nikde. Beznaděj se vkrádala do celého těla. Ráno jsem na počítači rychle vytvořil leták : " Prosím pomoc ! Dne 1.6. se nám v obci Běřovice ztratila husky fena Amála. Pokud budete mít jakékoliv informace, prosim, volejte ...." Dále připojena fotka. Rychle jsem to jel vytisknout do práce na barevnou kopírku v počtu 100 ks a začal objíždět vesnice. Bylo jich snad milion. Každá autobusová zastávka, prodejna COOP, hospoda, křížovatka, pošťačkám, sekáčům trávy, lidem na polích, policii, útulku, veterinářovi atd., atd. Dále jsem také zavolal všem známým a především myslivcům.
V práci jsem si samozřejmě vzal jako vždy volno. Teď již jen čekat u domu. Popojíždění nepomáhá.
Doma jsem vyndal rybářskou sesličku a posadil jsem se před dům. Únavou jsem nemohl vydržet v kuse dávat pozor, a tak se u mne střídaly pětiminutovky spánku, bdění a pozorování.
Cca v 10 hodin se probouzím z fáze spaní a koukám, jak Amála celá zdrchaná kráčí zkrz vrata."Amálo, kde jsi byla? Proč to děláš?"
Zpět klasická objížďka všech vesnic, strhávání letáčků, odvolávání poplachu a hlavně uvolňování napjatých nervů.
Jinak ty naše husky ale máme hrozně rádi !!!!


"Mírumilovné" holčičky.

Všechny tři holčičky Canninky jsou roztomilé - blázínek Abi, "malamut" Aly i "černý krtek" Atiba. Celé dny spolu blbnou a lítají po dvorku nebo, když je pustime i před dúm, tak na terasách. Když ale přijde na řadu večerní krmení, občas ukážou i zoubky. Prostě o zapomenutou granulku se "mírumilovné" holčičky dokážou pěkně rafnout. Zatím všechny záseky odnesla prcek Abigail od Atiby. Celkem již má 3 záseky - 2 kolem oka a jeden na tváři - prostě krasavice. Taky pěkně od páníčky vždycky dostanou co proto.


5.1.2011 - Lehké trénování a "malý".

14 dní před vánocemi napadlo i v našich nížinách kupa sněhu. Vypadalo to tu jako na horách. Zhruba 30 cm sněhu. V tu chvíli zaplesalo mé musherské srdce - budu moci trénovat na saních. S velkejma holkama jsme se brodili čerstvým hlubokým sněhem mezi vesnicemi a snažili se si projet trasu. Bohužel zhruba kolem vánoc přišla obleva. Sníh ztěžknul, trochu utál a později při dalších mrazech se stal směsí zmrzlého ledu a tvrdého sněhu, na kterém se prakticky nedalo jezdit. Ani na saních a ani na tříkolce. Hmm, blbé ..:-( .Na přelomu roku trochu nachumelilo a nyní jde již cca týden trochu jezdit. Škoda, že o víkendu se zase teplota přehoupne přes nulu až na 5 stupňů. To zas bude nanic :-( . Vyzkoušeli jsme ke třem velkým holkám připřáhnout malé. Samozřejmě radši vždy po jedné. Navíc máme sled zatím akorát jeden po Popí. Huskouni se nezapřou. Všechny ihned běžely, jako kdyby tam byly odjakživa. Super. Snad jim to vydrží celý život. Akorát Abigail je trochu pako, je to prostě raubíř. Moc se všichni těšíme, až začneme na jaře trénovat se šestkou.
Před vánocemi jsme si také našli čas a navštívili Honzu a Kamilu s Akashkou. Aky je super. Umí spoustu povelů, které jí naučil Honza s Kamilou. Mohli by pomalu složit zkoušku poslušnosti. Je to celá Canny. Úplná kopie.


2.12.2010 - Štěňátka udaná. Podzimní sezóna...

A zase ta dlouhá odmlka. Štěňátka nám sebrala veškerý volný čas, a tak jsem ani nestíhal aktualizovat webové stránky. Pokusím se tedy vše shrnout:
Všechna štěnda nakonec přišla do rukou všech majitelů tak, jak jsme si přáli. Alyesku jsme nejdříve slíbili spolu s Ashárkem Martinu Kotišovi, ale po smrti Popelky jsme se dohodly s Martinem, že mu nebude vadit, když si vezme jen Ashárka. Vše si pak později vynahradil štěňátkem od Romana Habáska, který měl svůj vrh na konci prázdnin.
Akasha je "rozmazlována" u Honzy a Kamili. Atrey má své psí kamarády u pana Brdičky u Hradce a Guči se v péči Ríši úžívá nádherného kraje Krkonošsko-Jizerského.
Co se týče vzrůstu a mohutnosti, tak vše je opačně. Alyeska a Guči byla drobná štěňátka, ale nyní skoro váháme, jestli to nejsou malamuti :-). Naopak štěněcí obr Abigail je ze všech štěňat zřejmě nejdrobnější.

Ke konci září jsme pomalu začali trénovat. Popelka nám chybí :-(. Byla členem týmu - smečky a to rovnocenným. Závodník s největší praxí. Všichni jsme věděli, že Popelka táhla jen někdy a to většinou hned po startu a pak až v cíli :-), ale prostě takhle jsme ji všichni měli rádi.
Ze závodů jsme obrazili "Hrobskou jízdu", "Červený Kostelec", "Nový dům" a "Jíčín". Pak jsme dali tak trochu pauzičku. Psí holky byly rozhárané, sil trochu ubylo, bez Popelky trochu smutno, a tak jsem se rozhodnul, že si v klidu budeme trénovat - ťapat si po našich tréninkových cestách. Žádný stres, jestli nedoťapem v závodě na chvostu pole, jestli holky neuženu atd.

17.8.2010 - Popelka ...

14.8.2010 v 23 hod zemřela přes veškerou snahu lékaře v náručí svého páníčka na veterině naše Popelka. V den, kdy jsme slavili všechna zadaná štěňata. V ten den si s námi osud krutě zahrál. Je to opravdu ironie. V 20.30 hod byla plná života a radosti, lumpačila se štěňaty. Měli jsme obrovskou radost ze změny jejího chování. V 22.30 hod jsme odjížděli na veterinu.Teplota vyšší než 42 C (teploměr nestačil) a selhávali základní životní funkce. Důvodem úmrtí hypertemie z předchozího silného epyleptického záchvatu. Netušila jsem, že ji tak brzy pohřbíme vedle její ségry a na stejnou věc. Už tenkrát nám řekli, že epylepsie u Sněhurky v tak nízkém věku je dědičná. Nyní nás drží nad vodou štěňata Canny. Místo dvou si necháváme tři. Bílou Alyesku, černou Atibu (vidím vás dvě Sněhů a Popí před pěti lety) a Abigaile (podobná Canny). Bolí to hodně, přes slzy nevidím, co píšu. Tak Popí , naše dvě pohádky, doufám, že se v tom psím nebíčku se Sněhurkou najdete. Do vínku vám bylo naděleno moc nemocí, aby to vaše srdíčka vydržela. Už vás alespoň nic netrápí. Ale nás to moc bolí.

1.8.2010 - Osvěžení.

Když už je takové vedro a zima v nedohlednu, tak si tu zimu tedy vyrobíme - PETky s ledem a štěňátka si hnedle ráda lehla podél nich, aby se chladila. A jak to pro ně bylo příjemné. Nejdříve koukali, co jim to tam dávam za "bordel", pak do toho zkoušeli hryzat a nakonec zjistili, že se u toho hezky v tom vedru spí.

25.7.2010 - Mezi tetama. Guči útočí.

Už jsme se rozhodli a odvážili a vpustili ostatní huskouny mezi štěňátka. Popelka byla zprvu trochu praštěná, ale už je vše v pohodě. Nejzábavnější pro psí miminka je jednoznačně Eliška a pak teta Azíza. Na Elišku "útočí" houfně a koušou a tahají uplně za vše, za co jde - uši, ocas, cecíky ( pokoušejí se pít ), pysky, oční víčka atd. Nejradši by pinďata adoptovala. Azízka je hned bere jako sobě rovné a chce si hrát. Jen musí trochu více pochopit, že je rozdíl v jejich vahách trochu větší. Na videu je největší rabijáček Guči, jak doráží na Elišku.

22.7.2010 - Zlobivci.

A už to začíná - velké zlobení. Všechna "píďata" už jsou více než čiperná. Přesně v šest ráno vždy začíná hromadná bitva "Všichni proti všem". Jsou používány nepovolené hmaty jako kousání do ucha a do nožičky. Prohra soupeře je indikována mohutným pištěním.

17.7.2010 - Štěňátka a masíčko. Velký útěk.

Pinďata maminku vysávají jako upíři. Proto jsme jsme zavolali poradkyni chovu, jestli bychom již mohli přikrmovat, abych Canny "ulevili". Narozdíl od některých jinych kamarádů jsme začali pouze s příkrmem z masa. Kdyby jsme jim dali příkrm na mléčném základě, tak by jim prý začal chutnat více než mlíčko maminky a už by tolik od ní nechtěli. Ano, to je asi pravda. Nakoupili jsme tedy hovězí kusové maso a zkusili nedříve uvařit s mrkvičkou. Vrhli so na vše jako dravá zvěř. Zbaštili vše. Atiba si do talíře rovnou lehla :-) . Dále už jsme dávali nastrouhané syrové maso a pochutnávají si také. Budeme postupně dávky zvyšovat.
A těď trochu napětí. V neděli, když jsem kropil zahradu, jsem v jednu chvíli doslova zkoprněl - otevřená branky. Rychle počítám husky a prů... Chybí Amála s Azízou. Popelka už si to asi do minule pamatuje, že útěk je nanic a akorát jí stresuje. Zato "Brzčata" si zapamatovala asi jen to "nejhezčí" z posledního útěku. Začíná mi bušet ve spánkách. Radši bych se neviděl. Navíc nemám auto - Pavla je u mamky na chatě. Naštěstí mi kamarád z vesnice půjčujě auto. Jezdím jako zběsilý v naději, že je potkám. Navíc vůbec netuším, kterým směrem. Doufám, že to je opět směrem na Tmáň. K tomu se začíná ztmívat. Hmm, tak to bude "veselo". Panika s ubíhajícím časem vzrůstá. Asi v 23 hod potkávám Amálu na cestě ze Tmáně. Nejdříve se mě bojí, protože vylézám z "neznámého" auta. "Amálko, zlatíčko, kde si byla?". Azíza ale nikde. Další minuty naprosté beznaděje a stresu. Beru si spacák ven k brance a připravuji se na opravdu dlouhou noc. Nebe bylo jasné a jen hvězdy asi věděli, kde Azízka je. Záhlédnul jsem "padající hvězdu". Při těchto příležitostech si vždy něco přeju - "Ať se Azí vrát do 15 minut nebo nejdéle do 2 hod. do rána jako minule." Napůl bdím. Chvíli před 2 hodinou jsem si řekl - zkusím to ještě projet. Jedu pomalu kolem golfového hřiště ke Tmáni a proti mě Azízka. Hurá. Ještě před autem trochu odbočuje na golfové hřiště, ale když slyší můj hlas, poslušně přijde.
Díky, šťastná padající hvězdo.

10.7.2010 - První krůčky ....

Piďouskové už i začínají chodit, dá-li se to tedy u některých tak nazvat. Různě vstávají, padají, převracejí se na bok a hlavně - už občas přelezou hranu bedýnky, ve které jsou přes den doma. Budu ji muset o jedno prkno zvýšit. Už koukají úplně všichni. Uvidíme, jak se jim časem zbarví. Spíše to vypada u většiny na "cink" po mámě a tátovi.

8.7.2010 - První očíčka ...

Dnes ráno jsem vyndaval píďata do bedýnky, abych je přenesl domů, do chládku. Prvního beru Gučiho a co nevidím, kouká na mě jedním očíčkem. Hurá, první slepejšek už není slepejškek :-). Beru další a další a .... Ashar na mne kouká hned dvěma očima ... hurá. Uvidíme, kdo bude příští ráno další.

7.7.2010 - Ríša a "Guči", první setkání "Ashoky"

Včera nás navštívil Ríša s Pavlínou a "Kiky". Ríša to měl uplně jasné ihned ukazál na "svého" prvorozeného "Flashika". Tedy vlastně ne Flashika, ale "Amaguqa". Jméno již měl dávno připravené. Jen už "živě" vidět štěňátko. Když už ho měl v ruce - úplně "roztál" štěstím. Byli jsme všichni rádi.
Večer se pak ještě u nás stavili dva mladí lidé a projevili zájem o fenečku, které zatím říkáme "Ashoka".

1.7.2010 - 100% máma

Obdivujeme Canny. Když jedna parta pinďat spí, tak druhá saje a naopak. A to celý den. Alespoň že v noci jí dají trochu klid.
Každý den je poctivě vážíme a přibírají hezky. Jedno už má napité 700 g a to po narození mělo 550 g.
Hned po porodu Canny vůbec nevylezla z boudy a jíst a pít jsem jí musel dávat do boudy. Jinak nic nejedla a měla strach o mrňousky. Nyní, 5 dní po porodu, už je to podstatně lepší. Večer normálně jí se smečkou. Jen se začne ohlížet, když náhodou nějaké štěndo kníkne.





27.6.2010 - Porod Cannynky

Po nekonečném "tloustnutí" přišel ten den "D". V pátek večer už Canny nejedla, v sobotu celý den také nic a tak jsme měli již tušení...
V neděli jsem se probudil asi v sedm hodin a šel jako vždy za Cannynkou, jestli neni nějaká změna. Najednou koukám a v boudě již očištěné štěňátko - psí kluk. "Pracovně" jsem mu začal říkat Flešík.
Canny byla hodná, ale trochu nesvá. Věděl jsem, že další štěně by mělo přijít do dvou hodin od prvního, ale já přesně nevěděl, kdy to první porodila. Odhadnul jsme tak na 6:30 hod. Netrpělivě jsem čekal na další. V 7:53 to přišlo a 2. štěňátko bylo na světě - opět kluk. Šedivý jako Canny a i jako první Flešík.
8:05 začaly další děložní stahy a "lup" - 3. štěndo - holčička. Hurá, konečně. Však jsme se celou dobu těhotenství téměř modlili, aby tam nějaká ta holčička byla.
Dále již jen stručně:
  cca 8:30 - psí kluk
  10:49 - psí holka
  kolem 13:00 - psí holka
  15:32 - poslední sedmé "nadělení" - psí holčička.
Předposlední štěňátko - 6. - holčičku jsem nemohl přehlédnout. Byla černá jako krtek. Jen bílé pacičky a maska v obličeji. Nádherná. Nejdříve jsme si pomyslel: "Co to tam je za kukačku ?". Ostatní štěňuchy jsou po Canny a Flashikovi - šediví vlci :-)
Ještě před porodem jsem jen tak žertem Pavle říkal, že se jich narodí 7 ...A také se tak stalo - jsem přeci její páníček :-)

19.6.2010 - Pupek uz značně kyne

Těhulka už pěkně kyne a polehává. Když lehne na bok, už se to začíná vyvalovat. Zkoušíme s Pavlou, jestli nahmatáme, jestli pinďata kopou. Myslím, že již něco cítíme. Cecíky se lévají a nemohli jsme to nevyfotit - Pupek a cecíky Canny

12.6.2010 - Canny se už zakulacuje.

Canny má tak 17 dní do porodu a už je to pěkně vidět. Pupek roste a roste. S ostatnima holkama jěště kolem baráku pobíhá, ale častěji se už rozvalí na zámkové dlažbě nebo na chladném písku pod karavanem. Na noc je uz v oddělené části ve své boudě. Se smečkou je dělí jen plot. Přes den, když jsme pryč, je sice stále se smečkou, ale za pár dní již bude mimo kamošky již natrvalo. Ještě pošteluju IP kameru, abych ji mohl kontrolovat přes web.

28.5.2010 - Canny těhotná

Tak Canny zabřezla. Hurá. V pátek jsem odvezl Danielku na aerobic a s Canny drandil vetovi na sono. S nadsázkou a žertem doktor řekl, že podle očí poznává, že je těhotná. Vyrazili jsme do ordinace se ultrazvukem. Bříško má Canny chlupaté jako orangutan a vet oholil tedy jen část. Již po prvních pár vteřinách bylo jasno :-). Z místa, které vyholil, bylo vidět cca 3-4 plody. Prý jich tam bude víc, ale nechtěl jí holit celé břicho. Ještě nám vyjel fotografii jednoho z plodů , zaplatit a hurá skvělou zprávu zavolat mojí Pavle a Ríšovi Burdovi.


10.5.2010 - Chovná stanice "Zuzka´s Dream" a krytí Canny

Velká událost v naší husky historii. Cca po půl roce od žádosti nám konečně přišlo oficiální potvrzení o uznání chovné stanice "Zuzka´s Dream". Tento název jsme si moc přáli a byli jsme rádi, že jej uznali. Současně máme chovnou fenku Canny a tudíž nic nebránilo tomu, abychom se pokusili o papírová štěňátka.
Dlouho jsme přemýšleli, jakého pejska vybrat. Líba Pečená - poradkyně chovu SH mi při bonitaci doporučila ( či spíše "nařídila" :-) ) krýt s nějakým menším psem. Naše Canny je trošičku "žirafka" dlouhonohá - prostě sporťák.
Výběr psů je omezen pouze na chovné psy a těch zas tolik není. Samozřejmě jsme museli vybírat ty, co nemají nic společného s Canny, čili všechny vrhy od Jany Holé z Hrobu.
Nakonec jsme jako adepta na ženicha vybrali miláčka Richarda Burdy - Flashe - lídra jeho spřežení. Flashík má skvělou, klidnou, rozvážnou povahu. Je to velký dříč a hlava celého spřežení.
Hárání Canny vycházelo teoreticky někdy na duben. Již od března jsme byli celí netrpěliví.16.4. Canny začala hárat zhruba stejně jako ostatní psí kámošky Popelka a Eliška. 22.4. jsme u pana doktora Fiedlera nechali Canny vzít stěry. Pan doktor nám doporučil ještě přijít v neděli 25.4. na progesteronový test a po té nám řekne, který den vyrazit za Flashíkem. V neděli po testu nám určil, ať jedeme hned v pondělí nebo v úterý. S Ríšou jsme se dohodli, že se nám to oběma hodí na úterý.
V práci jsem si vzal na úterý dovču. Nevěděl jsem, jak to půjde. Ráno jsme vyrazili s Canny do Jizerek. Ríšův nádherný zrenovovaný typický horský domek nás mile překvapil. Skutečně ráj v přírodě. Sníh od listopadu minimálně dalších 5 měsíců. Ideální pro mushování s "hasátkama". S Ríšou jsme dali kavčo a čajdu a po té jsme šli odvést ostatní psy do karavanu a Canny s Flashíkem jsem nechali pobíhat samotné ve výběhu. Canny a Flash se k sobě měli pěkně a samotný "akt" byl v pohodě. Pro jistotu jsme je ale po spojení drželi. Flashíček měl jen trochu "problémy" s dlouhonožkou Canny - měl to prostě trošičku výše. Asi za 20 minut se rozpojili.
S Rišou jsme si ještě pokecali a zajeli i s Canny na vynikající oběd do Kořenova a hurá domu.
Protože se prý spermie u pejsků obnoví cca po 48 hodinách, rozhodli jsem se ještě překrýt ve čtvrtek. To už jsme jeli pouze navečer, doufaje, že vše bude probíhat hladce jako v úterý. Jel jsem i s Pavlou, aby také poznala, jak v nádherném prostředí bydlí Ríša a Pavlína.
Jako vždy, když někam jedeme, dorazili jsme samozřejmě se spožděním cca 1,5 hodinky. Cestou nás ještě Ríša poprosil, abychom jsme se mu stavili ve Velkých Hamrech u veterinářky pro prášky.
Spojení bylo opět celkem v pohodě. Jen Flashíček byl trochu znavený. Trochu více lítal s Canny v předehře :-).
Teď už jen počkat cca na 30 den a vyrazit k veteřináři na ultrazvuk. Sice píší, že se může již tak 21. den, ale doktor nám řekl, že to je ještě tak malé, že skoro nic není vidět. Pes by musel bez prdíků a na lačno. Není kam spěchat.

2.9.2009 - Výlet do Rakouska s Amálkou a Azízkou

Konečně jsem "dosmolil" naší cestu do Rakouska a tím se s vámi chtěl podělit o zážitek z nádherné země plné hor a jezer.
Do Rakouska jsme sice vyrazili o 14 dní později, než jsme původně plánovali, ale přece jen. S sebou jsme měli Amálu a Azízu.
Vyrazili jsme ve středu v noci a ráno v 5 jsme byli ve Windischgarstenu u NP Kalkalpen. Zbloudili jsme jen 2 krát. Jednou jsem přejel velkou křižovatku "Alpenkreutz" a potom jsme nemohli trefit sjezd na Windischgarsten. Měl jsem uz naplánovanou cestu do místa v NP, ktere se jmenuje Steyersteg.
V mistím turistickém centru jsme se zeptali, kde můžeme zaparkovat auto, abychom mohli vyrazit do míst, které jsme měli v plánu. Zaparkovali jsme u lanovky vedoucí na vyhlídku zvanou "Wurbauerkogel" ( http://www.wurbauerkogel.at/alias/wurbauerkogel_de ). Vlekaře jsme se zeptali, kterým směrem vyrazit. Když viděl naše huskouny, okamžitě vyndal s peněženky fotky svých husky, že prý je také má. Myslím, že 6 . Fakt náhoda. Jeden z prvních lidi v Rakousku, se kterým mluvíme a má huskouny. :-)
Lanovkou jsme odvážně "pohrdli" a vyrazili do kopce. Zajímavou atrakcí tohoto kopce je, že z vrcholu se dolu klikatí taková malá horská dráha. Vozíčky mají páku jako brzdu a lze jet i s děckem na klíně. V lese nás zprvu zaskočil "jelen", který byl ovšem ze dřeva. Dřevěných zvířat bylo po lese více. Sloužili jako terč pro lukostřelce.
Rozhledna Wurbauerkogel sice byla pěkná architektonická hračka, ale byla celkem malá a němělo smysl utrácet Eura za výhled "o pár metrů výše".
Další cesta začala být trochu náročnější. Jeden děda nám poradil cestu a rovnou se smál, že to bude opravdu do kopce. A bylo :-( Zpocení jsme asi po hodině vydupali na vrchol ve výšce 1250 m.n.m. Rozhled byl ale nádherný. Zpestřením bylo, když se po cestě z druhé strany vydrápalo auto, plné rogalistů a začali svá "křídla" stavět. Zeptali jsme se jich na cestu a popřáli hezká let.
Zbytek cesty na Steyersteg byl již z mírného kopce krásným údolým s říčkou, lesem a kolem krásné pastviny se zvědavými kravičkami.
V cíli naší cesty jsme zjistli, že Steyersteg je bivak = loučka, kde se uprostřed NP může 2 noci spát zadarmo a legálně ve stanu. Je tam v boudě suché dřevo, ohniště a poblíž řícka = super. Stejnou cestou jsme se vrátili k autu.
Bohužel ostré rakouské kamínky na cestách způsobily Azíze na zadních packách otlačeniny a druhý den jsme museli dát pauzu. Přemýleli jsme dokonce i o návratu :-( . Skoro nemohla chodit - chudinka.
Na druhý den jsme přespali v super kempu Gleinkersee . Nádherné jezero pod skalami, levné ubytování a s pivkem. Vřele doporučujeme! V ceníku hafáčky sice nemají uvedené, ale naše dvě husky v pohodě povolili a ješte jsme nic neplatili.
Ve čtvrtek jsme přes placený :-( tunel na dálnici za Spital am Pyhm přes Liezen a Stainach zamířili do Obertraunu a Hallstatu. Bylo pěkně horko. Klimačka v aute šla na plný pecky, aby se hafáčci a my neupekli. Okreska z Bad Aussee do Obertraunu je šílená, hrozně úzká a rozbitá. Navíc byla v půli omezená jen na jeden jizdni pruh, protože po deštích se kus silnice ulomil. S Focusem jsem skoro lízal skálu zrcátkama.
V Obertraunu jsme po malém hledáni a bloudění nalezli lanovku Dachsteinseilbahn. Na webu psali, že na stanici Gjaidalm jezdí i levnější lanovka ( http://www.alpy.net/dachstei/gjajbahn.php ), ale my ji ani nenašli. Viděli jsme sice, jak sice nějáká lana klesaji do lesa, ale žadné šipky - nic. Je to vojenská lanovka a nikdo nic nevědel, že by vozila i normální smrtelníky. Zamířili jsme tedy na ofiko lanovku Dachsteinseilbahn a poptali podrobnosti - cena, od kdy do kdy, psi apod.
Zakempovali jsme v kempu v Hallstattu. Na recepci byla česka, což příjemnější, než se trápit s naším jazykovým "vybavením" konverzací auf Deutsch or in English :-). V kempu vedle nás byly take 2 české rodiny. Večer nám "spestřila" místní dechovka :-). Ne že by to byla naše parketa, ale přesto to byla sranda.
Druhý den jsme nazuli Azize botičky a vyrazili na lanovku. 2x 24 Euro - zpáteční jízdenky byla docela darda, ale nelitovali jsme. Super moderní lanovka na Krippenstein byla jako malý autobus. U Krippensteinu jsme potkali poprvé sníh a psí holky byly v sedmém nebi ( http://www.youtube.com/watch?v=AOF6G-x5HFo ). Rochnily se a bylo vidět, jak očima říkaji: "Máte štěstí, že tu je ten sníh, jinak vám na Rakousko prdíme ..." :-)).
Dobrá scénka byla, když nad hotelem rozbalil během chvilky paraglide nějaký maník a šup - byl v trapu. Husky si přestaly hrát a koukaly do dáli, kam to jen ten divnej človek zmizel :-). Takto čučet vydrželi snad 5 minut. V hlavě se jim asi mlelo :"To byl teda divnej pták...". Vrátili jsme se kousek zpátky do hotelu Krippenstein a počkali chvilku na odjezd kabiny lanovky na poslední trase do stanice Gjaidbahnstation. To už nebyla supernová kabina jako doposavaď. Pěkne stará, oprýskaná, ale měla svoje kouzlo. Měli jsme také dobrý výhled na vojenská kasárna Oberfeld. Služba vojáků v takové krásné přírodě může být romantická, ale zároveň velmi náročná.
Po výstupu z lanovky jsme zamířili na horskou chatu Simony Hutte. Asi po necelém kilometru je v takovém udolíčku hotýlek Schilcherhaus. Kolem se páslo stádo krav. Ohradniky byly jen kolem hotelu a to proto, aby krávy nechodily do hotelu :-).
A nastal trochu problém. Na konci údolíčka, kde vedla jediná cesta směrem na Simony Hutte, se pásly koně. Když jsme chtěli projít, koně se zvědavě na nás začali doslova tlačit. Ami s Azi samozřejmě byli také zvědavé a chtěli si ke koníčkům čuchnout. K tomu ještě Pavla chytla trochu paniku z toho, že nás nebo psy koně kopnou. Byli ale hodní a jen bylo třeba do nich trochu plácat a strkat, aby nám uhnuli z cesty. Cesta byla celkem obtížná, hlavně pro hafáčky. Ostré kamínky, stálé stoupání a klesání, přeskakování z kamene na kámen. K tomu ještě to hrozné rakouské turistické značení, díky němuž jsme v jednom místě sešli z cesty a trochu jsme se zamotali. Jak čas běžel a cesta neubíhala tak, jak jsme chtěli, tušili jsme, že náš cíl - chata Simony Hutte - nedosáhneme. K tomu bychom potřebovali ještě minimálně 2, ale spíše 3 hodiny času navíc a také asi být bez psů. Holky toho začínaly mít plný brejle, respektivě packy. Hlavně Azízka, která měla botičky a stále ještě opuchlé zadní packy. Byla ale statečná.
V jednom pěkném údolíčku, jsme se rozhodnuli, že je čas návratu. Trochu jsme se posilnili, udělali pár fotek a alou zpět k lanovce. Později jsem se od známého dozvěděl, že na této chatě má majitel huskouny. Příště tam tedy musíme určitě dorazit. Po cestě zpátky se mraky trochu roztrhaly a krásně jsme si mohli prohlédnout ledovec po Dachsteinem a také jsme zahlédli Simony Hutte. U Schilcherhause již koníčkové na cestě nebyli. Pásli se společně s kravami opodál. Hafáčkové se sotva dopotáceli do lanovky. Ještě jsme se znovu zastavili na sněhu u hotelu Krippenstein, aby nám to pejsánci nezazlivali.
Před námi bylo rozhodnutí, kde strávit naši poslední noc. Už nejsme teenagery, kterým nevadí si lehnout kdekoliv do škarpy, a tak jsme se rozhodnuli, že zvolime i tuto noc strávit v kempu. Tentokrát to byl kemp ve vesničce Gößl u opět nádherného jezera Grundlsee. Majitelka byla taková čiperná a rázná starší paní, která sama stíhala obíhat kempaře, sekat trávu, řídit stavbu nového domu vedle svého starého a plno jiných věcí. Hafáčky jsme nechali odpočívat. Byli tuháčkové. My jsme si zašli na oblíbené pivko. To bychom si neodpustil :-) Jo, jo. Za 3 Eura aby nechutnalo :-) .
Další den dopoledně jsme podnikli malou vycházku k jezeru Grundlsee a k jednomu menšímu vodopádu.
S ohledem na vývoj počasí, které začínalo být trochu deštívé, jsme se rozhodnuli, že vyrazíme o den dříve domů. Cestou se ale zastavíme tam, kde to bude hezké a projdeme se.
Vyrazili jsme přes Bad Ischl do městěčka St. Gilgen ležící u jezera Wolfgangsee. Okolo celého jezera vede téměř na úrovni vodní hladiny nádherná cesta pro pěší v celkové délce cca 25 km. My jsme se šli projít jen kousek k nějakému hotelu na pobřeží. Cestou jsem sledovali, jak vodní hladinu křižují plachetnice a take větší parník, který tam měl pravidelné linky. Slabý déšť nás popohnal zpět k autu.
Na lesním odpočívadle jsme se ještě posilnili obědem z konzervy a zamířili jsme k dálnici West-AutoBahn. Cesta domu byla již pro nás smutná záležitost. Opouštět tak nádhernou zemi.
Za hranicemi jsme zcela jasně poznali, že už jsme v Čechách - uvítali nás postupně tři slečny, provozující nejstařší řemeslo, šlapající na krajnici odvážně u lesa..... Home - Sweet Home :-/ Příští rok určitě opět pojedeme také, ale asi možná i s dětmi, abychom nebyli takoví "sobci" :-).

3.9.2009

Pár fotek z našeho výletu s Amálkou a Azízkou do Rakouských Alp - národní park Kalkalpen a Dachstein :
http://picasaweb.google.cz/ivan.alscher/Rakousko2009#
PS: Už smolím nějaké povídání, ale jde to pomalu. Časem na tento web doplním.
Rakousko 2009

3.9.2009

4.7.2009 se ve Mšeci mimo jiné konala bonitace psů. Pro našeho adepta č. 1 - Amálu, to již bylo bezpředmětné - je vykastrovaná.
Na řadě byla naše nejlepší sportovkyně - Canny z Hrobu. Mé rozhodnutí, že vůbec na bonitaci pojedu, padlo tak 20 minut před začatkem samotné bonitace a to jsem byl ještě 15 km od Mšece, doma. Domníval jsem se, že náš "chrtík" nemá vůbec šanci. Nakonec jsem ale jel. Dorazili jsme přesně v minutě plánované bonitace. Narychlo jsem pozdravil známé Richarda, Katku, Brzkovi a Pavla Horu a hurá na beznadějnou prohlídku. Líbě Pečené se Canny libila, ale ta výška ... Poté hodnotil i p. Jančík a nakonec se dohodli, že Canny uchovní, ale jestli ji připustíme, tak jedině s typem 2, abychom "srazilli" výšku a také trochu "odchrtili".
Super. Ještě jsme po té museli u nás na dysplázku, poslat do Prahy a čekat.
24.8.2009 přišly výsledky - bez vad. Hurá ... :-) Jen doladit formality, poslat výsledky a papíry Pečené a je to doma :-)
Vyhledově tedy plánujeme štěnda na jaro příštího roku. Jen sehnat ženicha. Něco se jiz rýsuje, ale psst... :-)
Současně jsme zažádali o chovnou stanici a jako první návrh samozřejmě již promyšlený název "Zuzka´s Dream"

19.3. 2009

Tato "událost" se sice stala před měsícem, ale nijak to neubíra na faktu, že to naší rodinu připravilo minimálně o nervy.
Tak tedy ....
Chystali jsem se na náš poslední závod sezóny 2008/2009 - Eduardův Mid. Byl čtvrtek 8 hodin večer (19.2.). V pátek jsem měl domluvenou dovolenou, abych v klidu zabalil a dorazili jsme s předstihem na Eduard u Jáchymova. Říkam se: Trochu ještě potrénuji, ať jsou holky pořádně připravené MID. Na dvorku jsem jako obvykle začal postupně dávat holky do postrojů. Když jsem jako poslední dával postroj Canny, všiml jsem si najednou, že kolem mě už ostatní v postrojích nelítají. Popina, Ami a Azi si rychle všimli, že malá branka nebyla doklaplá. Rychle jsem za nimi vyběhnul, ale už měli náskok minimálně 100 m a tryskem mířili směrem ke Tmáni. Na zavolaní reagovali jen nepatrným pootočení hlavy. Bylo mi jasný, že v běhu nemám šanci. Rychle jsem přiběhnul domu a na Pavlu zakřičel: "Utekli mi psi !". A kolotoč nervů začal.
Nasedli jsme do Tipa a jeli po silnici na Tmáň. Po cestě jsme potkali nějaké lidi v autě a ti nám řekli, že viděli na konci rovinky jednoho šedivého psa. Po 100 metrech nám šla naproti (asi domu) Popelka. 1/3 nervů se vrátila na zpět. Ami a Azí ale nikde. 1 hodina,2,3 a nic :-(. Pavla už jen byla doma a v nepravidelně pravidlených intervalech vybíhala ven a volala: "Amí, Azí, pojďte domů!". Nic.
Dvěma auty jsme jezdili do dvou do rána. Nic. Ani vidu, ani slechu.Pavla musela zůstat doma, protože mi v Tipu došel benzín (naštěstí doma). Kontaktovali jsme policii, myslivce, veterinu i útulky. Ve tři hodiny jsem na radu Pavly vzal Elišku a šel s ní na pole s tím, že by mohla pomoci při hledaní. Kousek za vesnicí nám znenadání šla po silnici naproti Azízka. Ale Amálka nikde a to bylo nejhorší. Ségry Amí a Azí byly vždy spolu. Ivo začal zase jezdit. Dopoledne v pátek už jsme přestali doufat. Rozvěsil jsem v okruhu 20 km po sloupech, obchodech, hospodách a čekárnách letáky, ptal se drážních dělníků, autobusáků, pošťaček a čekali jsme. Odpoledne jsem už nevěřil a dostal depku. Pavla pořád věřila. Nikde jsme ji nenašli sraženou autem, takže naděje byla. Odhlásil jsem naši účast na Eduardu. Večer jsem začal zase jezdit. Nic. Nechali jsme otevřená vrata a misku se žrádlem u boudy, kterou máme před dveřma.Pavlu probudilo, jak psi skáčou na vrata od kotce, ale neštěkají. Šel jsem se podívat. A byla tam. Protahovala se a vypadala celkem spokojene. Ale jak jsme vypadali my raději popisovat nebudu. Vrátila se okolo druhé v sobotu ráno. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že si ten závod nenecháme ujít. V sobotu ve čtyři ráno jsem začal připravovat věci a Pavla si šla na chvíli ještě lehnout, protože jí bylo špatně z nevyspání. V šest ráno jsme probudili děti a ty za jásotu, že jedeme se začali strojit. Vyrazili jsme někdy po šesté hodině ranní. Opět jsem volal Petrovi G., ale tentokrát, že se závodu zúčastním. Start byl v 10 hodin, bylo 7:30 a my pred sebou měli ještě 80 km. Po té, co jsme dorazili (v 9:30 h.!), tak nás kvůli množství sněhu traktorem vytáhli na kopec nad Martina K.,který nám ochotně pomáhal a mě dokonce i ošetřil. Ve spěchu jsem si totiž vyškubl kus masa z prstu, když jsem nandával řetězy na kola auta. Konečně jsme stáli na startovací rovince a vyrazili. Dojel jsem, ale nikdy se mi během závodu nestalo, že bych chvílemi usínal za saněmi i při běhu do kopce. Za dva dny jsem spal asi hodinu a Pavla asi 5 hodin. Amálka nezávodila - ta si svůj závod naběhala okolo Beřovic, skoro týden nemohla chodit a Azíza měla také něco naběháno po silnici a byla unavená. Někdy i přemýšlím,že Amála někam vyskočila a nemohla dolů. Ona je totiž trubka. Vyskočí na boudu a seskočí jen tehdy, když stojíme vedle ní. Asi si myslí,že ji dáváme záchranu. Ta Amálčí potvora - nahánět jí jen v tričku v noci, v zimě. Bylo nám hrozně zle, ale když jsme přes okno viděli celou smečku, tak se nám hned ulevilo.

15.2. 2009

Je to ostuda. Neobnovuji WEB :-( . Už mi to i pár lidí vytklo. Tak se tedy budu snažit.
Trénujeme na náš poslední závod zimní sezóny a sezóny vůbec - "Eduardův mid". Jezdíme většinou 2x 16 km a 2x 22-24 km týdně. Je to naše maximum, co časově zvládáme.
Objevili jsem konečně cestu z Beřovice až do Lotoušského (Kejkol) lesa. Takže nyní naše tréninková trasa je Beřovice - Bakov - Drchkov - Královice - Neprobylice - Lotouš. Vše po polní cestě podél potoka. Jen občas trochu po silnici skrz vesnice, ale ne po takových, kde by jezdila auta. Trasy, které sem kdy jel, bych rád zanášel na tento web do nového oddílu "Naše trasy".

3.7. 2008

Dnes jsme byli s Popelkou a Amálkou u pana doktora Beránka v Praze. Popelka jako každý půlrok chodí na kontroly, jak se vyvíjí jej šedý zákal. Zatím je vývoj velmi pomalý a operace zatím není třeba. Amálku jsme nechali vyšetřit preventivně. Oči má v pořádku a pan doktor nám v nebližší době zašle oficiální zprávu. Bude se to možná hodit. Časem bychom chtěli Amálku uchovnit.

30.6. 2008

Tak se holky konečně dočkaly. Dodělal jsem plot u přikoupeného pozemku před domem. Haskounky to oslavily tak, že radostí vyškubaly a pošlapaly všechny kytičky, které si tam Pavla pěstovala. Lítají tam jako splašené a spásají zbytky zelené travičky, kterou následně dáví, při čemž je pozoruje náš Mareček a má z toho převelikou srandu. Samozřejmě, že je napodobuje :-).

18.6. 2008

Kamarádka mi volala do práce, jestli mi nechybí haskoun, že se u jejich hárající feny nějaký potuluje. S ohledem na to, že mám samé fenky, tak jsem usoudil, že to je zase nějaký útěkář. Po práci jsem se u ní stavil a skutečně jsem našel stařšího huskouního kluka, který mi ochotně po chvíli skočil do auta. Doma z něj byli holky "hyn". Začalo objíždění okolních vesnic a internetové pátrání. Za pomoci Elišky Flasarové a paní Sychrovské z útulku Bouchalka, jsme po určitých problémech dopátrali "majitele". No "majitel". Ten jej jenom jezdil krmit do vesnice, vzdálené cca 10 km od nás. Byl za drátěným plotem, což samozřejmě pro huskouní zoubky nic neznamená. Alpy, jak se pejsek jmenoval, byl silně začervený a v uchu se mu líhnul hnisavý váček. Ve finále jsme jej nakonec dali bohužel do útulku - majitel o něj neměl zájem. Pokud by někdo měl o Alpyho zájem, kontaktujte, prosím, psí útulek Bouchalka - http://www.psiutulekhotelbouchalka.wz.cz/. Nějaké fotky - http://picasaweb.google.cz/ivan.alscher/Nalezenec2

8.1. 2008

Chudak Canny. Asi špatně dupla a pohmoždila si levý ramení kloub. Letěli jsme pro jistotu doktorovi, nafasovala prášek proti bolesti a prďavku proti případnému zánětu. Zkoušeli jsme, jestli vydrží doma v klidu, ale to je bez šance. Hodinku se válí v peřinách a potom jí je horko, šmejdí po bytě a neví, do čeho dřív dloubla.

5.1. 2008

S Ami, Azi a Popí jsme prubli malý tréninkový MID - cca 16 km po našem tréninkovém údolí Beřovice-Bakov-Drchkov-Královice-Neprobylice. Cesta byla dobrá. Sníh zatím nebyl - krásně sucho. Jen před Královicema se musí trochu po poli a je to dost vytřásačka. Tříkolka dostává v tomto místě dost zabrat. Uťápli to v pohodě a půlku trasy skoro letěli. Zatím to bylo nejvíc, co jsme na suchu jeli. Asi by vydrželi víc, ale nikam nepospícháme. Stejně až zapřáhneme Canny, budeme muse za začít krátkými trasami.